Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)

6.5. Himbové

 

Tato noc byla doslova žhavá, teplota neklesla pod třicet stupňů. Byl opravdu hic. Překvapivě ale vstáváme na budík o půl sedmé. Milan se vrátil z koupelny s informací, proč byl takový humbuk večer ve sprše. Byla tam kobra! Takže ti vojáci nehlídali tábor, ale hledali kobru. Jak jsme se později dozvěděli, Honza byl s ní vlastně i ve sprše, jen odešel ve chvíli, kdy se kobra vplazila dovnitř. Černého Petra, nebo spíše kobru, si vybral Belgičan, kterému plivla do obličeje. Jak se později ukázalo, byl to milovník hadů, takže mu vlastně udělala službu, protože takový zážitek nezapomene do konce života.

 

O půl osmé pro nás přišel Papa John, naložili jsme ho do auta a vyrazili dle jeho instrukcí do vesnice Himbů. Himbové žijí na hranicích Namíbie a Angoly. Je to kmen, který se snaží bránit své zvyky a jejich život je spjatý se stády skotu, ovcí a koz. Pastevectví je doménou mužů, kdežto péče o pole, žen. Himbové tolerují mnohoženství a muž může mít až čtyři ženy. Dívky jsou provdány již kolem druhého roku, ale až do své dospělosti zůstávají u rodiny. Typickým poznávacím znakem Himbských žen je barva jejich kůže. Díky směsi hlíny, tuku a bylin dostává červenou barvu, kterou nikdy nesmyjí, protože se nemyjí.

Cesta utekla docela rychle a průvodce nás mezi tím naučil himbský pozdrav “Moro” a několik dalších frází, které si už ale nepamatuji. Papa John šel nejprve za “starou mama” aby ji poprosil o dovolení vstupu, které jsme dostali. Ve vesnici byli především ženy, muži byli s dobytkem na pastvinách. Provedli nás vesnicí, a věnovali se běžným denním věcem, dojení krav, péče o děti. Jedna z himbek nás zavedla do chatrče a vysvětlila systém hygieny a oblékání. Ve vesnici bylo docela dost dětí a běhaly, všude kolem nás. Doufáme, že až se někdy vrátíme zůstanou himbové neustále tací, jaké jsme poznali. Zpátky do kempu jsme dorazili kolem poledního, jelikož bylo asi padesát stupňů, nedalo se dělat nic jiného než relaxovat. Vedle nás si auto postavili Belgičané, a jelikož i oni “jen” relaxovali, tak jsme si chvíli povídali. Vydali se na patnáctiměsíční cestu z Kapského města do Belgie. Zároveň se belgičan pochlubil, že to byl právě on, na koho plivla ve sprše kobra, a že ji ještě nenašli, tak ať si dáváme bacha...

Podvečerní procházka k vodopádům začala výšlapem na nedaleký kopec, kde jsme čekali, že údolí s vodopády budeme mít jako na dlani. Nemýlili jsme se, ale pocit při stoupání jsme moc dobrý neměli, všude jen kameny a suché rostliny, takže ideální místo pro štíry a hady. Naštěstí jsme nic nepotkali a přesunuli se na vyhlídkové místo, kde jsme byli včera. Ještě před západem slunce jsme se přesunuli přímo k hlavnímu vodopádu, dalo se dojít až k úplnému kraji, kde nejmohutnější vodopád padal do hloubky 37 metrů. Při pohledu do hloubky nás pěkně lechtalo v žaludku. Den jsme ukončili studeným pivkem a doufali, že se trochu ochladí.

Za den ujeto 35 km (530 095 km)

Více o lidech kmene Himba ve fotogalerii!