Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)

3.5. Etosha a Dolomity camp

 

Další brzké ranní vstávání při kterém pečlivě balíme stany, tuto noc je nebudeme potřebovat. Míříme do kempu v zakázané oblasti v Etoshe, Dolomity camp. Vyjíždíme klasicky bez snídaně, 6 keksíků v autě s dostatkem vody to jistí. U prvního napajedla moc štěstí nemáme. To se na nás ale usmálo o kousek dál. Milanův ostříží zrak v dálce zpozoroval hejno supů a při bližším pozorování jsme uviděli hyenu, jak ožírá zebří žebra.

I když to bylo pořádně daleko, zastavili jsme u kraje silnice a vyčkávali. Mezi tím kolem nás projelo pár aut, naštěstí nebyli tak trpěliví jako my. Asi po půl hodině to hyenu u mršiny přestalo bavit, chytla do mohutných zubů zebří kopyto a vydala se směrem k nám. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože hyena prošla kousek od auta a nádherně zapózovala. Po chvíli nám zmizela z rozlehlé savaně a my se vydali k napajedlu Okondeka, kde byla předešlý den pozorována obrovská smečka lvů. Štěstí zůstalo s námi, rodinka byla na místě. Dva mohutní lvi hlídali asi pět samic, čtyři pubertální lvíčata a osm prťousků. Byla to velká a krásná smečka. Předvedla se nám v celé své kráse. Vůbec je nevyvádělo z míry, že v blízkosti je asi 5 aut s dychtivými turisty. Lvice to dokonce ani nevyrušilo a začaly se připravovat k lovu. Na obzoru se objevili pakoně. Lvice zalehly, lvíčata se schovala a my s napětím čekali, zda se lov povede. Bohužel, pakoně zmizeli za kopcem a lvice usoudily, že tohle není úlovek pro ně. Škoda. Lvi se mezi tím přesunuli na blízký pahorek. Lví máma vyzvedla puberťáky i prťousky. Lvíčata se batolila, postrkovala a okusovala mámu i starší lvíčata, která si to samozřejmě nenechala líbit. Byla z toho pěkná strkanice. Mláďata pomalu přecházela kolem nás, nedělila nás vzdálenost větší než 15 metrů. Nevěděli jsme, na které z nich se dřív dívat. Nakonec samice odvedla mláďata do bezpečí kopce a lvích samců. Tento zážitek v nás bude opravdu hodně dlouho. Měli jsme velké štěstí. To se ovšem nedalo říci o jedné z veverek zemních, které si udělali noru přímo uprostřed silnice. Jedna z nich bohužel nestačila zalézt a Honza s Pupkevičem z ní asi udělali placičku. Raději jsme se ale nevraceli, abychom si to potvrdili.

 

Naším cílem je zakázaná oblast NP Etosha, do této oblasti mohli do loňského roku pouze vědci a tour operátoři. V srpnu 2011 se v oblasti otevřel Dolomity camp a jeho návštěvníci si oblast mohou vychutnat téměř sami. Před vjezdem do zakázané oblasti je zajímavé odpočívadlo, na stromech jsou obrovská hnízda snovačů, kterých tam bylo snad tisíce. Zakázaná oblast byla označena cedulí, ale nikdo nekontroloval, zda do oblasti můžeme nebo ne. Krajina byla hodně monotónní. Dokonce jsme mohli posoudit sílu přírody. V roce 2011 zasáhl oblast velký požár, který sežehl asi 20% plochy parku. Bylo ale vidět, jak si příroda umí velice rychle poradit, tráva již vyrůstala ze spálené země a na některých stromech byli dokonce listy.

Ke kempu vedla pouze jedna cesta dlouhá 110 kilometrů. Monotónnost cesty přerušovalo každých deset kilometrů napajedlo, u kterého byla vždy velká koncentrace zvěře, zebry, antilopy, žirafy a i jeden obrovský bílý slon, prostě ráj zvěře. My se ale už těšili na ten náš ráj, který na nás čekal v Dolomity campu. Namíbie i Botswana jsou země, ve kterých je velká koncentrace luxusních kempů za naprosto nehorázné ceny. Nám se ale podařilo najít tento, který odpovídal našemu rozpočtu, ale standardem ho naprosto převyšoval. Do kempu jsme dojeli asi v jednu, byl vidět už z dálky, na jediném kopci široko daleko bylo rozeseto asi 15 chatiček. Auto jsme zaparkovali pod přístřeškem a vyrazili cestičkou k recepci. Tam nás přivítali Welcome drinkem a přidělili chatičky číslo šest a sedm a pikolíka Douglase. Ten nás přesvědčoval, abychom se vrátili pro věci a pak až půjdeme do našeho malého ráje. My jsme ale trvali na tom, že nejdřív do chatiček a pak si tam dojdeme. Asi po 100 metrech jsme pochopili, proč nás přesvědčoval, byl před námi kopec “jak blbec”. Když jsme přišli k chatce, Douglas nám ukázal chatku číslo šest. To co na nás čekalo, se nedá ani popsat, asi bychom tu byli schopni zůstat do konce života. Výhledem jsme se mohli kochat nejenom z krásného balkónu ale i ze záchodu či sprchy. Hned nám bylo jasné, že jedna noc zde bude málo... Když jsme se rozkoukali, vyrazili jsme pro batohy, ale v tom teple to bylo pekelné. Ale vidina studeného bazénu a pivka nás poháněla dopředu. Ještě než jsme tam dorazili, rozhodli jsme se s Honzou vylézt na nejvyšší vrchol s výhledem na krajinu a především s keškou. Ještě než jsme odjížděli tak ji nikdo neodlovil, když jsme ji našli tak jsme opravdu byli první. Pro “keškaře”, keška byla založena v lednu 2012! S pocitem úspěšného lovu jsme si u baru objednali pivko a odešli k bazénu. Voda v bazénu byla chladná a příjemná, s výhledem na širokou savanu, kde se popásali zebry, přímorožci a žirafy. Takovýto relax jsme opravdu potřebovali. Vydrželi jsme zde až do romantického západu sluníčka. Čekal nás  hřeb večera, večeře. Společenské šaty jsme s sebou sice neměli, ale naštěstí to neměl nikdo z příchozích, i když do takové restaurace by se to slušelo. V restauraci jsme byli usazeni ke stolu, byl nám přečten jídelní lístek. Jako předkrm se podávalo carpaccio z lososa, následovala smetanová polévka z pečených brambor, jako hlavní chod jsme si vybrali steak z přímorožce s basmati rýží a zeleninou no a oříškový zákusek menu ukončil. Na stole k tomu bylo tolik příborů, že nebýt instruktáže od Vivian z filmu Pretty Woman, asi bychom to nezvládli. Jídlo bylo excelentní, steak byl asi to nejlepší, co jsme kdy jedli. Bohužel vše někdy končí a my se pomalu odebrali do našich chatek, kde nás čekala rozestlaná postel s intimním osvětlením. S takovýmto servisem si opravdu nejsme jisti, jak odtud zítra odjedeme.

Za den ujeto 214 km (529 608 km)
Tankováno 19,12 litrů; 10,46 N/litr

Fotogalerie 3.5.